Kanovník

Kanovník, někdy též kapitulár (lat. canonicus), je duchovní (kněz), příslušející ke katedrální kapitule nebo ke kapitulnímu chrámu nebo také označení pro kněze vykonávajícího slavnostní liturgické funkce v určitém kostele. Kanovnická funkce úzce souvisí s kanonikátem. Naproti tomu pojmem řeholní kanovník se označují členové kněžských řádů s řeholí sv. Augustina.

Označení kanovník se začalo používat v době od 4. do 8. stol. jako označení kleriků žijících ve městech a vedoucích společný, čili kanonický život podle řehole podobné řeholi mnišské. Odtud vzešly kapitulní katedrály.

Čestné oslovení kanovníka je jeho milost kanovník.

Kanovníci a historický vývoj kapitul

Kanovníci v katolické církvi a v protestantských církvích

Do začátku 16. století jsou kapituly instituce pouze v rámci katolické církve

Po církevní reformaci v 16. století došlo k rozdělení kapitul na:

poreformační nekatolické – protestantské (např. kanovníci kapitul v anglikánské nebo švédské luteránské církvi).
kanovníci kapitul v římskokatolické církvi

Katolické kapituly podle historického období

středověké kapituly do tridentského koncilu
kapituly po Tridentském koncilu do druhého vatikánském koncilu
kapituly po druhém vatikánském koncilu – současné kapituly

Tímto vývojem se také proměnil život a právní postavení kanovníků.

Kanovníci ve středověku

Za vlády císaře Karla Velikého byl nařízen všem klerikům společný život a jeho syn Ludvík Zbožný všem chrámům přikázal řeholi Almaria z Mohuče. Toto vedlo ke vzniku kolegiátních kapitul.

Společný život ovšem netrval dlouho, protože nejdříve biskupové a pak klerikové si oddělovali svůj podíl ze společného majetku nebo alespoň příjmy (např. obročí, lat. synonymum prebenda), které z něho zřetelně vyplývaly, a začali žít na svůj účet. Negativním jevem ve středověkých kapitulách bylo mnohoobročnictví.

Kanovníci v katolické církvi po Tridentském koncilu

Tridentský koncil odstranil mnohoobročnictví zavedením povinnosti rezidence a obecně určil, aby kanovníci byli vysvěceni, a to tak, aby alespoň polovina z nich byli kněžími, ostatní pak alespoň podjáhny. Kde je to možné, tak všichni, nebo alespoň polovina z nich, byli doktory nebo licenciáty teologie nebo kanonického práva. U kanovníka teologa, kanovníka penitenciáře a arcijáhna je vyšší teologické nebo právní vzdělání vyžadováno bezpodmínečně. Kanovníkům, kterým je svěřena duchovní správa (lat. cura animarum), musí být nejméně 25 let. U ostatních kanovníků se připouští věk minimálně 22 let. Kanovník penitenciář musí být minimálně 40letý. U všech se vyžaduje mravně bezúhonný život.

Kanovníci v katolické církvi v Rakousku-Uhersku

U kanovníků v Rakousku-Uhersku se vyžadují normy stanovené Tridentským koncilem, ovšem je zvláště stanoveno, aby všichni kanovníci byli kněžími, kteří již nějaký čas v duchovní správě působili nebo zastávali nějaký církevní úřad. Šlechtický stav byl vyžadován s jistými omezeními jen v olomoucké kapitule.

Povinnosti kanovníků

Kanovník Jiří Hladík při kázání u ambonu během poutní mše v Praze (7. srpna 2020).

složit vyznání víry do rukou biskupa a kapituly
zachovávat rezidenci – tzv. rezidenční povinnost
chodit do chóru (zúčastňovat se společných modliteb)
sloužit a „obcovat“ konventní mši svatou
přisluhovat biskupovi při pontifikálních funkcích
podporovat biskupa při správě diecéze
z příslušnosti ke kapitule vyplývala pro kanovníky povinnost zúčastňovat se kapitulních jednání

Práva kanovníků

při zasedání kapituly místo a hlas
mít v chóru sedadlo (lat. stallum)
právo na kanovnickou prebendu a na každodenní příjem (distributiones quotidianae). Tam, kde jsou různé prebendy, mívají dle starobylosti (ancienity) ius optionis ohledně prebend uprázdněných, takže bývá pak uprázdněn vždy poslední kanonikát.
mohou být delegováni od Apoštolského stolce jako iudices in partibus
mají různá čestná práva jako: právo precedence (ius praecedence – dříve příchozí má silnější právo), tituly, insignie atd.

Kongrua kanovníků

Platy duchovních, pro něž se užíval termín kongrua, byly v Rakousko-Uhersku u metropolitních a katedrálních kapitul zákonem ze dne 7. ledna 1894^[1] (viz Zákon o zlepšení příjmů dignitářů a kanovníků při metropolitních, kathedralních a konkathedralních kapitolách katolické církve ritu latinského, řeckého a arménského) stanoveny tak, že v Čechách a na Moravě:

první dignitář má 2000 zlatých
jiní dignitáři 1800 zlatých
ostatní kanovníci (nedignitáři) 1600 zlatých

Počet kanovníků

Liší se v kapitulách jak katedrálních, tak i kolegiátních. Zde se přihlíželo k ustanovení partikulárního práva a ke statutám jednotlivých kapitul. Sídelních kanovníků měla v kapitula v Praze (nespecifikováno která) 12, v Olomouci 17, v Kroměříži 8, v Českých Budějovicích a Litoměřicích 7, v Hradci Králové 6 atd. Počet čestných kanovníků se řídil podle počtu sídelních kanovníků, ale byl rozličný. Čestní kanovníci měli v českých zemích jen titul a některé kanovnické insignie. Práva a povinnosti sídelních kanovníků neměli.

Obsazování uprázdněných kanonikátů

Dělo se buď:

volbou kapituly
zeměpanskou nominací
per liberam collationem episcopi – svobodným udělením od biskupa
na patronovu prezentací

V Rakousku-Uhersku až na nepatrné výjimky (např. kapituly u sv. Víta a na Vyšehradě v Praze, v Olomouci aj.) byla nominace „císařská obyčejná“. Papeži byla konkordátem vyhrazena jen první, respektive druhá důstojnost v katedrálních kapitulách.

Kanovníci po II. vatikánském koncilu

Členové litoměřické katedrální kapituly při oslavách 950. výročí od založení kapituly dne 8. června 2007. Zleva: 1. Alexej Baláž, 2. Josef Koukl (18. litoměřický biskup), 3. Stanislav Bečička, 4. František Opletal, 5. Karel Havelka, 6. Pavel Posád (19. litoměřický biskup), 7. Jiří Hladík, 8. Karl Kindermann a 9. Vladislav Kara.

Přijetím norem Kodexu kanonického práva z roku 1983 (viz kánony 503-510, Hlava 4: Kapituly kanovníku) se změnilo právní postavení kanovníků a jejich úkol je víceméně liturgický, avšak tradice jednotlivých kapitul je udržována institutem vlastního práva (lat. ius proprium).

Postavení kanovníků v Československu z hlediska státu

Pokud se týče obročí kanovníků a péče o majetkové záležitosti kapitul, zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1^[2] stanovil: „Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.“ Tím na sebe stát vzal právo zasahovat do církevních záležitostí a zároveň povinnost pečovat o církevní stavby a další majetek.

Odkazy

Reference

Literatura

(česky) Kodex kanonického práva, Zvon 1994, ISBN 80-7113-082-6
(česky) Ottův slovník naučný, heslo Kanovníci
(italsky) FAGIOLO card. Vincenzo: Prontuario del Codice di diritto canonico, Vatican 1996, str. 237

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu kanovník na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo kanovník ve Wikislovníku

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Říšská sbírka zákonů, Moravská sbírka zákonů (1849-1918) - virtuální knihovna

[2] Zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem

[1]

[2]