Povídky malostranské

Sbírka povídek Povídky malostranské je vrcholným prozaickým dílem Jana Nerudy a jedním z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877.

Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na Malé Straně. Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají.

Sbírka je tvořena následujícími povídkami (rok uvedený v závorce je rokem prvního časopiseckého publikování příslušné povídky):

Týden v tichém domě (1867)

Povídka ukazuje krátké obrázky a úryvky života a prolínající se osudy lidí, které spojuje život v jednom malostranském měšťanském domě. V nejrozsáhlejší povídce sbírky autor pečlivě popisuje prostředí, ve kterém se děj odehrává, a však děj samotný a jednání postav je zachyceno často velmi úryvkovitě a zvláště v přímých řečech místy pouze naznačuje směr vývoje děje a nechává na čtenáři domyslet si svoji obrazotvorností důvody k určitému jednání postav. Celou povídkou prochází kritika měšťanstva a přetvářky společnosti té doby.

Povídka má následující dějovou linii: V přízemí domu bydlí přímo v hokynářském krámě manželé Bavorovi se synem Václavem, který miluje Márinku, dceru hostin. Paní Bavorová jako náruživá vykladačka snů se v noci budí a zaznamenává si sny a s pomocí snáře s nimi související číslice. Aby si přivydělala chodí paní Bavorová prát domácím. Ti mají dvě dcery. Starší Matylda si stále hledá vhodného partnera k sňatku, mladší Valentina se snaží být zpěvačkou. Celá rodina se staví jako velké panstvo, i když paní domácí si přivydělává špatně placenou prací spravování hadrů pro chudé. Pan domácí je úředníkem a zároveň nadřízeným Václava. V druhém patře domu bydlí slečna Josefínka, která se pomáhá starat o nemocnou slečnu Žanýnku z přízemí. Když ji však první den ráno nese jídlo, nachází ji mrtvou. Slečnu Josefínku má rád pan Loukota, a tak ji posílá milostné básně a sní o sňatku s ní. Bydlí v domě jako podnájemník u hospodářského úředníka ve výslužbě pana Lakmuse. Jeho manželka se domnívá, že jejich podnájemník miluje jejich dceru Klárku, a proto se s ním snaží sjednat svatbu. Její snaha se s pomocí šťastné náhody nemine úspěchem. Pan Loukota píše žádost úřadům o svatbu s Josefinkou, aniž se jí na cokoli zeptal, ale právě v momentě, kdy má vepsat její jméno přichází Václav, od kterého se dozví, že slečna Josefinka miluje strojmistra Bavoráka a má s ním nadcházející neděli svatbu. Nedopsanou žádost najde paní Lakmusová a přiměje nešťastného pana Loukotu, aby na ni doplnil jméno její dcery Klárky. Jednoho dne pan domácí sděluje paní Bavorové, že musí vyhodit z úřadu jejího syna Václava, protože psal hanebné básně o panu prezidentovi a vůbec je v úřadě nedůsledný, nepořádný a nechová se dostatečně uctivě ke starším a výše postaveným úředníkům. Následného pohřbu slečny Žanýnky se kromě jejího nenadále objeveného příbuzenstva účastní i někteří obyvatelé domu, jež se dělí na ty „lepší“ - jedoucí v pohřebním průvodu v kočáře – a na ty „horší“ – jdoucí pěšky (paní Bavorová s Václavem). Jenže v dalších dnech paní Bavorová s pomocí čísel ze snáře vyhrává v loterii několik tisíc, které použije na studia syna Václava, jenž je musel právě kvůli nedostatku financí přerušit. Když se o tomto nečekaném zbohatnutí dozví domácí, snaží se za přes velké přátelství s Bavorovými sblížit a následně provdat Matyldu za Václava. Václav na tuto „hru“ přistupuje a v závěru naznačuje, že se naoko blízkým vztahem s Matyldou pomstí domácímu za vyhození z úřadu.

Pan Ryšánek a pan Schlegl (1875)

Ve vzpomínce na svá studentská léta na gymnáziu autor v této povídce vypráví příběh vzájemného vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k pravidelným návštěvníkům předního malostranského hostince U Štajniců. Oba tam již jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem, kam se žádný jiný ze zákazníků neodvážil nikdy sednout. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Ostatní říkali, že tento jejich duševní „souboj“ nemůže skončit a zvítězí v něm ten, který do hostince přestane docházet. Jednou se skutečně stalo, že pan Ryšánek přestal do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto si pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství prostou nabídkou vlastního tabáku ke kouření. A tak na sebe po letech prvně promluvili.

Přivedla žebráka na mizinu (1875)

V této povídce z dětství autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy o nějakém člověku a jak moc mu mohou ublížit.

Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. I místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě panu Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozšířilo, že pan Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Zle se mu tam vedlo. Až jednou jej našli na Újezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.

O měkkém srdci paní Rusky (1875)

Paní Ruska byla vdova, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy a to i úplně cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé řeči. Na Malé Straně o tom již vědělo mnoho lidí. Protože se jim to nelíbilo, tak na pohřbu zámožného měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta ji pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb z Malé Strany jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům

Večerní šplechty (1875)

Krátká vzpomínka na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. V daný den vybírá téma k diskusi Jäkl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší vzpomínku ze svého života. Pak Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata a vyběhnou s výjimkou Jäkla za nimi.

Doktor Kazisvět (1876)

Popisuje krátký příběh podivínského, vystudovaného doktora Heriberta, který nikdy neprovozoval lékařskou praxi a lidé se mu vyhýbali stejně jako on jim. Na jedné ze svých procházek potká pohřební průvod pochovávající pana Schepelera, váženého a bohatého radu zemské účtárny. Když míjí průvod, spadne rakev s tělem z vozu a otevře se. Doktor Heribert ji těsně míjí a všimne si, že pan rada není mrtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde strnulého pana radu křísí. Ten přijde k sobě a za dva měsíce se plně vyléčený vrátí do úřadu. Tuto události noviny zmíní, pouze příbuzní pana rady, kteří měli dědit jeho velký majetek, nemají z této události radost a pojmenují doktora Heriberta doktorem Kazisvětem, což mu již zůstane. Doktor bydlel na Újezdě.

Neruda v této povídce pěkně ukázal, jak i člověk odstrčený ze společnosti a lidmi nevážený může být pro ně velmi přínosný. Naopak zde také upozornil na mnohou přetvářku panující v rodinných vztazích.

Hastrman (1876)

Povídka ukazuje krátké postřehy z dětství a mládí autora týkající se pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než „hastrman“, protože při své malé výšce nosil zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk, ale ten v ruce. Na Malé Straně bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. Často se procházel s cizinci či kanovníky a vždy toužil po moři. Říkalo se o něm že je velmi bohatý, že má doma velkou sbírku drahých kamenů. Jednou se tedy rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí těchto kamenů za gymnaziálním profesorem matematiky a přírodozpytu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké ceny, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své bezcenné sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním zeť a přesvědčil ho, aby to nedělal, že ty kameny jsou pro něj samotného bohatstvím a cenné stejně, jako jej mají rádi vnoučata a on je tak cenný pro ně.

Autor zde ukazuje, že pravé bohatství člověka nespočívá v množství jeho majetku, ale existujících dobrých rodinných vztazích.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (1876)

Povídka ukazuje, jak tragicky může skončit člověk, když jako cizí a nově příchozí nezapadne mezi původní obyvatele. Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Na rozdíl od místních však v domě, kde dříve býval byt a nikdy žádný obchod, což místní považovali za nedobré znamení. Lidé jej mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali, aby tam něco koupili. Tak bylo možné vidět vždy pana Vorla, jak kouří v prázdném krámě ze své pěnovky. Jednou tam přece zavítala slečna Poldýnka. Pak všude vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že i mouka načichla, a tak tam již nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření dveří na ně vypadla převrácená stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi. Strážníci pak jen pochválili jeho dobře prokouřenou pěnovku.

U tří lilií (1876)

Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržel v hostinci, kde se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná dívka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své kamarádce jako důvod své krátké nepřítomnosti, že ji právě umřela matka.

Svatováclavská mše (1876)

Povídka je vzpomínkou na dětské dobrodružství, kdy se autor nechal přes noc sám zavřít v chrámu svatého Víta. Slyšel totiž jakousi legendu, že vždy o půlnoci se zde koná ve svatováclavské kapli mše, které se kromě všech králů a svatých vyobrazených v kostele účastní i sám svatý Václav. Jenže s přibývající pozdní hodinou jej začali sužovat hlad a chlad a do jeho dětské mysli se vloudily hrůzostrašné představy o mši z legendy a vše si představoval tak živě, až se strachy rozplakal. Pak na kúru usnul a probudil se až ráno na mši, kde uviděl svoji velmi smutnou matku s tetou, u které měl přes noc spát, jak nalhal své matce. Po mši na ně počkal před vchodem a s pláčem políbil matce ruku.

Je to krásný pohled do dětské duše toužící nejprve po dobrodružství, pak mající strach z neznáma, dále poznávající přepnutí svých sil, aby pak pochopilo provinění, kterého se dopustilo na svých nejbližších, u kterých nakonec hledá odpuštění.

Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)

Čtyři čtrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdců historie: Jan Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husi. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad Prahou, následně vyhlášením revoluce, boji Čechách a zakončena měla být dobytím Vídně. Za tím účelem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ní měl obstarat hokynář Pohorák, přivážející na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na něj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá místa kolem Citadely a čekali, až se objeví Pohorák s prachem. Jenže ten se neobjevil, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekli ze svých míst před bojem. Následně se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý navíc kvůli vysoké ceně nic neprodal, a tak ve špatné náladě zmožen pitím usnul pod svým vozem přímo na trhu. O několik dní později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapíral, nebo si nevzpomínal, že by od kluků obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.

Psáno o letošních Dušičkách (1876)

Povídka vypráví příběh osamělé 30-leté slečny Máry, která přijíždí, prý jako každý rok, o svátku dušiček na hřbitov s malým děvčátkem zapůjčeným ze sousedství, chodí mezi hroby a na dva z nich položí bílé věnce. Vysvětlení nachází autor v jejím předešlém životě, kdy se o její ruku znenadání ucházeli dva muži najednou – rytec Jan Rechner a kupec Vilém Cibulka. Oba byli dobří přátelé a o obou kolovali pověsti, že jsou hlavně „flamendři“ a návštěvám hospod po celé Praze věnují více času než své práci. S nenadálým zájmem těchto mužů vyjádřeným jejich dopisy svěřila se Máry své dobré přítelkyni stejně staré vdově paní Nocarové. Ta jí pomáhala s výběrem, avšak dříve než k němu mohlo dojít, oba pánové zaslali krátce po sobě slečně Máry dopisy, že tedy bohužel je jim líto, ale nemohou přebírat známost svému příteli, takže o ni již nemají zájem. Slečna Máry z toho byla velmi špatná a na radu paní Nocarové čekala, zda si to některý z nich nerozmyslí či se znovu nevyjádří. Nevyjádřil se žádný, přestože se spolu potkávali. Za dva roky zemřel pan Rechner. Slečna doufala, že se nyní již bez přítele pan Cibulka jí vyjádří, jenže on zemřel o čtyři měsíce později. Slečna Máry pak každý rok na dušičky nosila k jejich hrobům věnce. Protože však nevěděla, ke kterému jej dříve dát, tak vodila sebou malé dítě, které se volně mezi hroby toulalo, a tak náhodně zvolilo, kam dříve věnec položit. Navíc slečna Máry sobě zakoupila na stejném hřbitově hrob asi napůl cesty mezi hroby obou pánů, aby to k oběma měla stejně daleko.

Figurky (1877)

Tato povídka je poskládaná z drobných útržků života mladého muže a sám autor sebe v ní několikrát zmiňuje z pohledu hlavní postavy.

Hlavní postavou povídky je advokátní koncipient Krumlovský, který se připravuje na advokátní zkoušky. Hledá proto na Malé Straně klidné bydlení v podnájmu u konduktorky, aby se připravil na zkoušky. Postupně se seznamuje se všemi obyvateli domu: malířem, jeho ženou šišlající pouze v době, kdy měla peníze, a velmi zlobivým a často trestaným malířovým synem Pepíkem, trochu hypochondrickým panem domácím a jeho dcerou Otýlií, podivínským komentátorem všeho dění v domě a provokatérem Provazníkem léčeným v ústavu pro choromyslné. Zpočátku se Krumlovský rychle a hodně učí a odráží všechny snahy ostatních obyvatel domu o nějaké sblížení. Jenže časem si více a více všímá dění v domě a čím dál se jej také více účastní. Navštěvuje sousedy, hovoří s nimi, tráví s nimi odpolední hodiny v besídkách v zahradě domu. Počne během setkání pociťovat náklonnost k slečně Otýlii, ale naštěstí se v tom smyslu nikdy nevyjádří. A díky všem těmto aktivitám se stále méně a méně připravuje na advokátní zkoušky. Stále jej v domě něco vyrušuje a on si uvědomuje, že zde nemá potřebný klid na rozdíl od Starého Města, odkud se přistěhoval. Navštěvuje a potkává své dřívější kamarády a pomalu spěje k rozhodnutí z malostranského domu se odstěhovat. Vrcholem všeho je pak vystupování jeho bytné konduktorky, která o svém manželovi pouze mluví, ale Krumlovský jej nikdy neviděl. Konduktorka se zpočátku stále vtírá do přízně Krumlovského, aby později poněkud ochladla, když i jeho vztah k ní je stále chladný. Místo toho se záletná konduktorka stýká s nadporučíkem Rybáckým, který vyzve Krumlovského na souboj o čest šavlí, kvůli jeho neuctivé poznámce o něm a konduktorce. Krumlovský souboj šťastně vyhrává lehkým zraněním soupeře a definitivně odchází zpět do svého někdejšího bytu na Starém Městě.

Bibliografie

• Neruda, Jan, Povídky malostranské, ARSCI, Praha, 2004.