Jezdectvo
Jezdectvo, jízda nebo též kavalerie jsou oddíly vojáků bojujících na koních, v minulosti se též ojediněle využívalo velbloudů či slonů. Jezdectvo tvořilo od starověku až do počátku 30. let 20. století významnou součást většiny armád. Jednalo se o nejprestižnější jednotky, kde většinou sloužila šlechta a příslušníci králova dvoru. V moderní době bylo většinou nahrazeno motorizovanými jednotkami.
Proti pěchotě se vyznačuje vysokou rychlostí přesunů po bojišti i mimo ně. Nevýhodou je naopak vyšší cena, nutnost zaopatřovat potravu a péči koním, větší nápadnost a s ní související větší zranitelnost střelnými zbraněmi a nižší prostupnost některými druhy terénu (hory, lesy). Proto málokdy v historii existovaly čistě jezdecké armády. (Velké jízdní armády měli např. Mongolové.)
Historie
[editovat | editovat zdroj]Původ
[editovat | editovat zdroj]
Před zavedením jízdy na koni se koně ve vojenství používali pouze k tažení válečných vozů. [1] S postupem času válečné vozy začínaly mizet a byly nahrazovány jezdci na koních. Poslední zaznamenané použití válečných vozů v boji nastalo v Bitvě u Telamonu roku 225 př. n. l.[2] Jezdecké oddíly se staly na Blízkém východě běžnými až po roce 900 př. n. l. [3]
Na obrázku vpravo jsou vyobrazeny jednotky asyrského jezdectva kolem roku 860 př. n. l. V této době nepoužívali sedla ani ostruhy, což jízdu značně komplikovalo. Asyřané jezdili ve dvojicích, kde vedoucí jezdec řídil oba koně, zatímco druhý byl specializovaný střelec.[3]
Antické Řecko: Městské státy a Makedonie
[editovat | editovat zdroj]Řekové obecně používali více pěchoty než jízdy. Jejich jezdectvo bylo tvořeno výhradně muži, kteří si mohli drahé válečné koně dovolit. Jezdci nosili kopí či oštěpy a nepoužívali štíty či brnění.[2]
Makedoňané také měli elitní jednotky kavalerie, nazývané hetairoi, kterým velel přímo král. Za Alexandra Makedonského dosahoval počet hetairoi počtu 1800 mužů.[4]
Alexandr Makedonský měl ve svém vojsku také thesálské jezdce, kteří byli pravděpodobně nejlepším jezdectvem v Řecku, nicméně v makedonské armádě zastávali pouze vedlejší roli.[4]
Středověcí rytíři
[editovat | editovat zdroj]Za Karla Velikého se začali objevovat rytíři, tedy dobře vyzbrojení příslušníci těžké jízdy. Zpočátku bylo rytířství převážně spojováno s vlastněním správné výzbroje a koněm, avšak s časem si vytvořilo vlastní mravní kodex a získalo výsady.
Výchova rytíře začínala již v útlém věku a rytíři byli elitními jednotkami, tedy tvořili jen malou část středověkých armád. Proto se používali hlavně pro šokové útoky, tedy ofensivní manévry s cílem narušit nepřítelovu sebedůvěru, vytvořit psychologický nátlak a donutit ho k ústupu.
S rozvojem střelných zbraní začali rytíři v plátové zbroji ztrácet účinnost. V kombinaci s délkou výcviku a značnými náklady na výzbroj rytíře jako těžká kavalerie vymizeli.[5][6]
Evropa 18. až 20. století
[editovat | editovat zdroj]V dobách napoleonských válek bylo jezdectvo vyzbrojeno jak chladnými zbraněmi v podobě šavlí, které byly hlavní zbraní jezdců, tak střelnými zbraněmi v podobě pistolí a pušek. Jezdecké oddíly byly v této době členěny na těžké, dragouny a lehké. Těžkou jízdu představovali kyrysníci, kteří stále nosili kyrys a sloužili obdobně jako středověcí rytíři převážně k šokovým útokům. Dragouni, někdy také označovaní jako řadová jízda sloužili jak k útoku, tak pro jiné úkoly jako lehká jízda, tedy diverze a obchvaty, byli také cvičeni k pěšímu boji po sesednutí z koní. Lehká jízda jakožto nejhbitější sloužila hlavně k provádění průzkumu a podpoře těžších oddílů.[7]
V průběhu 19. století docházelo v Evropě postupně k upozadění těžké jízdy a většímu důrazu na dragounské jednotky, které byly nasazovány jako jízdní pěchota. Výzbroj jezdectva se postupně sjednocovala a místo pistolí a pušek byly koncem 19. století ve výzbroji již běžně karabiny a revolvery.[8]
I přes vývoj rychlopalných zbraní si armády v Evropě uchovaly jezdecké oddíly jak po dobu 1. světové války tak až do 2. světové války, hlavně Polsko, Sovětský Svaz a Německo. V Československé armádě byly dragounské pluky ve 30. letech 20. století začleněny do rychlých divizí a k jejich zániku došlo po okupaci v březnu 1939 a rozpuštění armády.[9]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ BROWN, Dorcas R. Early Horseback Riding and Warfare: The Importance of the Magpie around the Neck. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2020-07-25]. (anglicky)
- ↑ a b The Oxford Handbook of Warfare in the Classical World. dx.doi.org. 2013-01-09. Dostupné online [cit. 2020-08-02]. DOI 10.1093/oxfordhb/9780195304657.001.0001.
- ↑ a b http://www.helsinki.fi/science/saa/4.1%2006%20Noble.pdf
- ↑ a b The Army of Alexander the Great : Sekunda, Nick : Free Download, Borrow, and Streaming. Internet Archive [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ How Knights Work. HowStuffWorks [online]. 2008-01-22 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VAN NOSTRAND, David. Cavalry: Its History, Management, and Uses in War. New York: [s.n.], 1863.
- ↑ Napoleonova armáda v roce 1805: Jezdectvo | Austerlitz.org | CZ [online]. [cit. 2023-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Rakousko-Uherské Jezdectvo :: Rodinní Válečníci. rodinnivalecnici.webnode.cz [online]. [cit. 2023-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Jezdecké pluky Československé branné moci :: Rodinní Válečníci. rodinnivalecnici.webnode.cz [online]. [cit. 2023-03-27]. Dostupné online.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu jezdectvo na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo jezdectvo ve Wikislovníku
