Konstantin XI. Dragases
| Konstantin XI. | |
|---|---|
| císař byzantský | |
.jpg) Konstantin XI. Palaiologos Dragases | |
| Doba vlády | 6. leden 1449 – 29. květen 1453 |
| Korunovace | 6. leden 1449 |
| Tituly | Despota Morejský Císař Východořímský |
| Narození | 8. únor 1405 Mystra, Byzantské císařství |
| Úmrtí | 29. květen 1453 Konstantinopol |
| Pohřben | neznámo kde |
| Předchůdce | Jan VIII. Palaiologos |
| Nástupce | nikdo území císařství ovládal Mehmed II. |
| Manželky | Magdalena Tocco Kateřina Gatilussio |
| Rod | Palaiologové |
| Otec | Manuel II. Palaiologos |
| Matka | Helena Dragaš |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svatý Konstantin XI. Palaiologos Dragaš (Dragases) (8. února 1405 – 29. května 1453) byl posledním byzantským císařem a posledním legitimním římským císařem (1449–1453). Byl synem císaře Manuela II. a císařovny Heleny Dragaš, a bratrem císaře Jana VIII.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Dětství a mládí
[editovat | editovat zdroj]Konstantin se narodil roku 1405 v Mystře, jako osmé z deseti dětí byzantského císaře Manuela II. a Heleny Dragaš. O jeho dětství je známo pouze to, že jeho podstatnou část strávil v Konstantinopoli. Jako mladík dostal do správy město Selymbrii a sousední thrácká města. Roku 1427 se vypravil na Peloponés na pomoc svému bratru Janu VIII., který tam dobýval zbytky zdejších panství Latinů. V březnu roku 1428 uzavřel Konstantin politický sňatek s neteří Karla I. Tocca, vládce v Epiru, s Magdalenou, jako věno dostal Toccovy země na Peleponésu. Přes Magdaleninu smrt při neúspěšném porodu v listopadu 1429 Konstantin země na Peloponésu udržel. V letech 1437–1440 spravoval Konstantinopol za bratrovy nepřítomnosti kvůli koncilu ve Florencii. Roku 1443 vyměnil Konstantin své panství v Thrákii za Morejský despotát.
Despota morejský
[editovat | editovat zdroj]Konstantin se usadil v Mystře, na západním pobřeží s ním sousedil jeho bratr Tomáš jako despota v Klarenze. Dobytí Peloponésu s výjimkou čtyř benátských přístavů Argu, Nauplia, Koroni a Modonu bylo ukončeno roku 1433. Konstantin se nyní chystal dobýt Attiku a Bojótii. Roku 1444, povzbuzen zprávami o Hunyadově úspěchu v Srbsku, vytáhl na sever od Korintu, kdežto jeho nejschopnější velitel Jan Kantakuzenos se přeplavil z Patrasu do Fokidy. Brzy bylo celé Řecko až k pohoří Pindu v jeho moci, kromě athénského vévodství, kde se vévoda Nerio II. snažil získat podporu Osmanské říše.[1]
Ti jeho prosbu o pomoc vyslyšeli a zatímco Konstantin táhl Bojótií, sultán Murad dobyl velkého vítězství v bitvě u Varny. Roku 1446 se sultán osobně vypravil proti Konstantinovi, ten se raději stáhl za opevnění Hexamilion, ale Murad přivezl s sebou těžké dělostřelectvo, a po čtrnáctidenním obléhání byla hradba zničena. Konstantin a jeho bratr Tomáš jen s obtížemi vyvázli z bitvy živí. Sultán posléze za vydatného rabování a pobíjení tamějšího obyvatelstva vytáhl na Patras a Klarentzu. Po přislíbení placení tributu a uznání osmanské svrchovanosti Murad z poloostrova odtáhl. Tímto neúspěchem byla jakákoli další dobyvačná politika téměř vyloučena. Namísto toho se Konstantin soustředil na vybudování sítě spojeneckých kontaktů.
Císařská vláda
[editovat | editovat zdroj]
Když Jan VIII. zemřel, byl Konstantin, nejstarší z pozůstalých bratrů, v Mystře. O trůn se musel střetnout se svým mladším bratrem Demetriem, který ohlásil své nároky na trůn. Avšak císařovna-matka Helena prosadila na trůn právě Konstantina. Dva vysocí úředníci, Alexios Laskaris Filatropenos a Manuel Palaiolog Iagros, odjeli do Mystry s císařskou korunou. Bylo to poprvé v dějinách, s výjimkou exilu v Nikáji, kdy byl císař korunován mimo Konstantinopol a ne z rukou patriarchy, nýbrž metropolity z Mystry.
Konstantin se svým doprovodem vyplul do Konstantinopole na katalánských galérách. Císař dorazil do hlavního města 12. března 1449 a byl přijat s velkými sympatiemi. Moreu svěřil svým bratrům Tomasovi a Demetriovi. Konstantinovým záměrem nyní bylo získat pomoc proti Turkům. Avšak na západě se nikdo neodhodlal pomoci, proto císař přistoupil stejně jako jeho předchůdci k jednání o unii. Roku 1451 poslal na západ vyslance Andronika Bryennia Leontarise, který se nejdříve odebral do Benátek žádat o povolení, aby císař mohl najímat lučištníky na Krétě, a potom se vypravil k papeži Mikuláši V. Ten ho však vyzval k rozhodnému činu a předložil Konstantinovi ultimátum. Pokud císař a jeho lid přijmou náboženskou unii, bude papež vždy ochotný podpořit snahy o záchranu byzantského státu. V případě záporné odpovědi byl papež ochoten přejít ve vztahu ke Konstantinopoli i k nepřátelštějšímu postoji. [2] V té době došlo v Anatolii ke vzpouře proti novému sultánu Mehmedu II., ten jí potlačil a poté se vrátil do Evropy, ale ne obvyklou cestou přes Dardanely, ale přes Bospor, a to i přesto, že protější evropské území i nadále oficiálně patřilo Byzantské říši.
Sultán zde zahájil stavbu hradu Rumeli Hisari, který byl naproti hradu Anadolu Hisari, čímž chtěl ovládnout přístup k městu. 31. srpna 1452 byl hrad dostavěn. Sultán se již připravoval na budoucí obléhání. Město bylo nyní rozdělené na dva tábory – na přívržence unie a její odpůrce. V březnu Thrákií prošlo vojsko Turků, jehož počet se podle pramenů pohyboval od osmdesáti[3] až zhruba k 400 000 mužům,[4][3] podle řeckých záznamů. Císař dal zpevnit brány, pečlivě vyhloubit příkop a uzamknout brány. Mezitím byly obchodní lodě kotvící v přístavech ve Zlatém rohu vyzbrojeny a přeměněny ve válečnou flotilu. Mezi Konstantinopolí a janovskou kolonií Galatou byla přes Zlatý roh vztyčena řetězová zábrana. Konstantin měl k dispozici jen 4 983 mužů a na 2 000 tisíce cizinců, hlavně Italů.[5][4] Významného vojevůdce představoval Janovan Giovanni Giustiniani, který spolu s císařem bránil město. Město odolávalo šest týdnů.[6] Nakonec 29. května 1453 byly prolomeny hradby a poslední byzantský císař, padl v boji spolu s pádem Konstantinopole. Pravoslavnou církví je prohlášen za svatého. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Vývod předků
[editovat | editovat zdroj]Potomci
[editovat | editovat zdroj]První manželka Magdalena Tocco zemřela roku 1429 při neúspěšném porodu své dcery. Druhá manželka Kateřina Gatilussio zemřela rovněž při porodu, a to roku 1442.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.
- RUNCIMAN, Steven. Pád Cařihradu. Praha: Epocha, 2003. ISBN 80-86328-16-3.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Galerie Konstantin XI. Dragases na Wikimedia Commons- Obrázky, zvuky či videa k tématu Konstantin XI. Dragases na Wikimedia Commons
| Předchůdce | Konstantin XI. Dragases | Nástupce |
|---|---|---|
| Jan VIII. Palaiologos | císař byzantský 1448–1453 |
území říše ovládnuta Osmanskou říší Mehmed II. |
| kulturní tradice říše formálně nárokovány ruskými vládci Ivan III. | ||
| Theodoros II. Palaiologos | despota morejský 1443–1448 |
Demetrios II. a Tomáš Palaiologos |
