Přeskočit na obsah

William Makepeace Thackeray

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
William Makepeace Thackeray
Narození18. července 1811
Kalkata
Úmrtí24. prosince 1863 (ve věku 52 let)
Londýn
Místo pohřbeníKensal Green
PseudonymMichael Angelo Titmarsh
Povoláníspisovatel, romanopisec a prozaik
Alma materTrinity College
Charterhouse School
Univerzita v Cambridgi
Žánrsatira a esej
Významná dílaJarmark marnosti
The Luck of Barry Lyndon
Manžel(ka)Isabella Gethen Creagh Shawe (od 1837)
DětiAnne Isabella Thackeray Ritchie[1][2]
Harriet Stephen[3][2]
Jane Thackeray[3][2]
RodičeRichmond Thackeray[2] a Anne Becher[2]
PříbuzníThomas Thackeray (sourozenec)
Virginia Woolfová (vnučka)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

William Makepeace Thackeray (18. července 1811 – 24. prosince 1863) byl anglický romanopisec a žurnalista. Za jeho stěžejní dílo je považován román Jarmark marnosti (v originále Vanity Fair), který satiricky zobrazoval britskou společnost 19. století.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Thackeray se narodil v Kalkatě v Indii, kde jeho otec Richmond Thackeray pracoval pro britskou Východoindickou společnost. Ve věku 5 let Williama poslali jeho rodiče zpět do Anglie, kde se mu mělo dostat odpovídajícího vzdělání. Studium začal ve školách v Southamptonu a Chiswiku, dále v Charterhouse School a konečně na Trinity College v Cambridgi, odkud odešel bez dosažení akademického titulu v roce 1830. Po nějaké době, kterou strávil cestami po kontinentě (Paříž, Výmar), se vrátil do Londýna, kde chtěl studovat právo. Ve věku 21 let ovšem zdědil dostatečně velké množství peněz, které mu mohlo zajistit pohodlnou existenci do konce života a tak studia opět zanechal. Začal se věnovat investicím, podpoře různých periodik (National Standard, The Constitutional), studoval v Paříži umění (opět neúspěšně).

20. srpna 1836 se oženil s Isabellou Gethin Shaw, se kterou měl 3 dcery (Jane, Harriet a Anne). V roce 1840 se u Isabelly projevila duševní choroba, přinejmenším jednou se pokusila o sebevraždu, do konce svého dlouhého života (zemřela 1893) zůstala nemocná.

Od roku 1837 žila rodina opět v Londýně, kde Thackeray pracoval jako novinář, publikoval v časopise Fraser’s . O něco později začal publikovat i v časopise Punch. Finanční zajištění a určité stálé místo v novinářském světě mu přinesla série satirických článků v Punchi, které později vyšly pod názvem The Book of Snobs (Thackeray toto slovo uvedl v tomto díle do širšího povědomí a módy). V Punchi vyšla v letech 1847–48 i jeho dnes asi nejznámější práce Vanity Fair. V roce 1851 se rozešel s redaktory časopisu Punch a v roce 1859 se stal editorem nově založeného Cornhill Magazine.

William Makepiece Thackeray zemřel v roce 1863 v důsledku srdečního záchvatu, jeho pohřbu se účastnilo na 7000 lidí. Byl pohřben na hřbitově v Kensal Green, jeho pamětní busta se nachází ve Westminster Abbey.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Thackeray byl velmi plodným spisovatelem: vedle románů zabírá velkou část jeho prací činnost publicistická, své drobné satiry často opatřoval vlastními karikaturami. Publikoval pod různými uměleckými pseudonymy (v rámci těchto pseudonymů se i zručně stylizoval: nejznámější je Charles James Yellowplush, píšící osobitým pravopisem, povoláním lokaj a literární samouk; další pseudonymy zahrnují Michaela Angelo Titmarshe nebo George Savage Fitz-Boodle).

Jeho nejranější krátké práce byly publikovány od 1828 ve Western Luminary, od 1829 pak v univerzitním cambridgeském časopise The Snob. Terčem jeho ironie se stali především zavedení autoři, jako např. Benjamin Disraeli, James Fenimore Cooper nebo Edward Bulwer Lytton. V 30. letech se velkou módou staly kriminální romány, které značně romanticky zachycovaly působení nedávno žijících lupičů a jiných kriminálních živlů. Jako reakce na tuto vlnu zájmu vznikla první Thackerayho novela Paměti urozeného pana Barry Lyndona (Memoirs of Barry Lyndon, Esq.), původně jako seriál ve Fraser’s, která byla do značné míry ovlivněna Fieldingovým Jonathanem Wildem.

Nejznámější Thackerayho dílo Jarmark marnosti (Vanity Fair) vzniklo v letech 1848–1849. Někteří literární kritici ovšem považují za vrchol jeho tvůrčího génia romány Pendennis (hlavní postava Artur Pendennis je do znační míry alter ego mladého Thackerayho) nebo The History of Henry Esmond, román časově zasazený do období válek o španělské dědictví. Romány Williama Makepeace Thackerayho jsou v jistém ohledu propojeny, jakoby měly tvořit jeden cyklus zobrazující anglickou společnost. V Pendennisovi se objevují postavy z Jarmarku marnosti (lord Steyne nebo Rawdon Crawley) a dále postavy, které Thackeray použil v pozdějších pracích. Arthur Pendennis jako postava se znovu objeví v románu The Newcomes (1853–1855), kde vystupuje jako fiktivní vydavatel této rodinné kroniky a komentátor osudů rodiny Newcomů.

Jeho pozdější práce jako např. The Adventure of Philip nebo The Virginians (osudy potomků Henryho Esmonda ve Virginii) jsou považovány za méně kvalitní. Posledním dílem Thackerayho je nedokončený román Denis Duval, který snad znamenal nové vzepětí tvůrčí činnosti autora, jenž však zemřel, než mohl dokončit toto dílo (vyšlo posmrtně pouze prvních osm kapitol, které popisují život francouzských hugenotů žijících ve vyhnanství v jižní Anglii).

Kritikové často Thackeraymu vyčítali jistou nedbalost v psaní. Při podrobném rozboru jeho děl se čtenář setká s dílčími nepřesnostmi v zápletkách či popisu postav. Například není dodnes jasné, zda byla Becky Sharp, hlavní hrdinka Jarmarku marnosti, blondýna či zrzka.

Postavení v anglické literatuře

[editovat | editovat zdroj]

Srovnání s Dickensem

[editovat | editovat zdroj]

Thackeray je často srovnáván s Dickensem, autorem taktéž kritického realismu. Ve srovnání s Dickensem je Thackerayho záběr prostředí mnohem méně rozmanitý. Jestliže byl Dickens ve svých románech schopen zobrazovat nejširší sociální vrstvy soudobé anglické společnosti, pak Thackeray se omezil na popis chování pouze vrstev vyšších.

Mezi oběma autory existovalo uctivé nepřátelství (zachovala se i jejich vzájemná korespondence). Thackeryho styl byl ve srovnání s Dickensem ostřejší, satiričtější, někteří kritici ho považovali za cynického.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Angličtí humoristé 18. století (The English Humourists Of The Eighteenth Century), 1853
  • Bál paní Perkinsové (Mrs. Perkins's Ball), 1857
  • Catherine: A Story, 1839–40
  • Denis Duval, 1864
  • Filipova dobrodružství (The Adventures Of Philip On His Way Through The World), 1861–62
  • Fitz-Boodleovy písemnosti (The Fitz-Boodle Papers), 1842–43
  • Henry Esmond (The History Of Henry Esmond, Esquire), 1852 (3 díly)
  • Irské črty (The Irish Sketch-Book), 1843
  • Jarmark marnosti (někdy Trh marnosti) (Vanity Fair), 1847–48
  • Jeamesův deník (Jeames's Diary), 1845
  • Jiří I. - IV. (The Four Georges), 1860
  • Kniha snobů od jednoho z nich (The Book Of Snobs/The Snobs Of England), 1847
  • Letters And Private Papers, 1945–46
  • Modrofúzov duch (Bluebeard's Ghost), 1843
  • Mr. Punch's Prize Novelists, 1847
  • Některé úryvky ze života majora Gahagana (Some Passages In The Life Of Major Gahagan), 1838–39
  • Newcomové (The Newcomes), 1853–55
  • Notes Of A Journey From Cornhill To Grand Cairo, 1846
  • Paměti urozeného pana Barry Lyndona (The Memoirs Of Barry Lyndon/The Luck Of Barry Lyndon), 1844 (v roce 1975 zfilmováno Stanley Kubrickem pod názvem Barry Lyndon)
  • Pařížské črty pana Titmarshe (The Paris Sketch-Book By Mr. Titmarsh), 1840
  • Pendennis (The History Of Pendennis), 1848–50
  • Podrobné zápisky (The Roundabout Papers), 1860–63
  • Poems And Essays, 1860
  • Rebecca And Rowena, 1850 (parodie na román Ivanhoe Waltera Scotta)
  • Růže a prsten (The Rose And The Ring), 1855
  • Rýnská legenda (Legend Of The Rhine), 1845
  • The History Of Samuel Titmarsh And The Great Hoggarty Diamond, 1841
  • Vánoční knihy (Christmas Books), 1857
  • Vdovec Lovel (Lovel The Widower), 1860
  • Virgiňané (The Virginians), 1857–59
  • Vznešená bída (A Shabby Genteel Story), 1840
  • Yellowplushovy paměti (The Yellowplush Correspondence), 1837–38

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Virginia Blainová, Isobel Grundyová, Patricia Clementsová: The Feminist Companion to Literature in English. 1990.
  2. ↑ a b c d e Kindred Britain.
  3. ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=William_Makepeace_Thackeray&oldid=24430057“