Přeskočit na obsah

Německé císařství: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy
reference, drobnosti
Řádek 58: Řádek 58:
Bylo založeno 1. ledna 1871, kdy se německé jižní státy, s výjimkou [[Rakouské císařství|Rakouska]], připojily k [[Severoněmecký spolek|Severoněmeckému spolku]] a vstoupila v platnost nová ústava, která změnila název spolkového státu na ''Německou říši'' a zavedla titul německého císaře pro [[Vilém I. Pruský|Viléma I.]], [[Seznam pruských panovníků|pruského krále]] z dynastie [[Hohenzollernové|Hohenzollernů]].<ref>Michael Kotulla: ''Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. 1. Band: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und Baden.'' Springer, Berlin 2006, pp. 231, 246</ref> Hlavním městem zůstal [[Berlín]] a pruský ministerský předseda [[Otto von Bismarck]] se stal [[Německý kancléř|kancléřem]] - hlavou vlády. Během těchto událostí stále probíhala [[Prusko-francouzská válka]], do které byly zapojeny Pruskem vedený Severoněmecký spolek a jeho jihoněmečtí spojenci.
Bylo založeno 1. ledna 1871, kdy se německé jižní státy, s výjimkou [[Rakouské císařství|Rakouska]], připojily k [[Severoněmecký spolek|Severoněmeckému spolku]] a vstoupila v platnost nová ústava, která změnila název spolkového státu na ''Německou říši'' a zavedla titul německého císaře pro [[Vilém I. Pruský|Viléma I.]], [[Seznam pruských panovníků|pruského krále]] z dynastie [[Hohenzollernové|Hohenzollernů]].<ref>Michael Kotulla: ''Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. 1. Band: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und Baden.'' Springer, Berlin 2006, pp. 231, 246</ref> Hlavním městem zůstal [[Berlín]] a pruský ministerský předseda [[Otto von Bismarck]] se stal [[Německý kancléř|kancléřem]] - hlavou vlády. Během těchto událostí stále probíhala [[Prusko-francouzská válka]], do které byly zapojeny Pruskem vedený Severoněmecký spolek a jeho jihoněmečtí spojenci.


Německá říše se skládala z 26 států, z nichž většině vládly [[Dynastie|královské rody]]. Zahrnovala čtyři království, šest [[velkovévodství]], pět [[vévodství]] (šest před rokem 1876), sedm [[knížectví]], tři [[Svobodné říšské město|svobodná]] [[hanza|hanzovní]] [[Městský stát|města]] a jedno [[Alsasko-Lotrinsko|císařské území]]. Ačkoli Prusko bylo jedním z několika království v říši, obsahovalo asi dvě třetiny německé populace a území. Pruská dominance byla také zaručena ústavně.
Německá říše se skládala z 26 států, z nichž většině vládly [[Dynastie|královské rody]]. Zahrnovala čtyři království, šest [[velkovévodství]], pět [[vévodství]] (šest před rokem 1876), sedm [[knížectví]], tři [[Svobodné říšské město|svobodná]] [[hanza|hanzovní]] [[Městský stát|města]] a jedno [[Alsasko-Lotrinsko|císařské území]]. Ačkoli Prusko bylo jedním z několika království v říši, obsahovalo asi dvě třetiny německé populace a území. Pruská dominance byla také zaručena ústavně.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Haffner
| jméno = Sebastian
| titul = The Rise and Fall of Prussia
| url = https://books.google.cz/books?id=KI-pDwAAQBAJ&pg=PT104&lpg=PT104&dq=Prussian+domination+in+German+Empire&source=bl&ots=HhgtYAebC9&sig=ACfU3U04MBIFFdsLXVUDnw10FdibzGgvrA&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwjnoKKQpI3qAhVF8uAKHWwSAkgQ6AEwEnoECAkQAQ#v=onepage&q=Prussian%20domination%20in%20German%20Empire&f=false
| vydavatel = Plunkett Lake Press
| počet stran = 136
| jazyk = en
}}</ref>


Po roce 1850 se německé státy rychle staly [[industrializace|industrializovanými]], zvláště díky dostatku [[uhlí]], [[železo|železa]] ([[ocel]]), chemickému průmyslu a [[železnice|železnici]]. V roce 1871 v Německu žilo 41 milionů obyvatel a do roku 1913 se tento počet zvýšil na 68 milionů. Státy, které byly v roce 1815 převážně venkovské, byly nyní ve sjednoceném Německu převážně [[urbanizace|urbanizované]].<ref>J. H. Clapham, ''The Economic Development of France and Germany 1815–1914'' (1936)</ref> Během 47 let své existence byla Německá říše průmyslovým, technologickým a vědeckým gigantem, který získal ve vědě více [[Nobelova cena|Nobelových cen]] než kterákoli jiná země.<ref>{{cite web|url=http://www.idsia.ch/~juergen/sci.html |title=Nobel Prizes by Country – Evolution of National Science Nobel Prize Shares in the 20th Century, by Citizenship (Juergen Schmidhuber, 2010) |publisher=Idsia.ch |date= |accessdate=2 December 2012}}</ref> V letech 1901 až 1918 získalo Německo 4 Nobelovy ceny za [[Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství|medicínu]], 6 za [[Nobelova cena za fyziku|fyziku]], 7 za [[Nobelova cena za chemii|chemii]] a 3 ceny za [[Nobelova cena za literaturu|literaturu]]. V roce 1900 bylo Německo největší ekonomikou v Evropě, překonavše [[Spojené království]], a druhou největší na světě za [[Spojené státy americké|Spojenými státy]].<ref name="Gat2008">{{cite book|author=Azar Gat|title=War in Human Civilization|url=https://books.google.com/books?id=S6gSDAAAQBAJ&pg=PA517|year=2008|publisher=Oxford University Press|isbn=978-0-19-923663-3|page=517}}</ref>
Po roce 1850 se německé státy rychle staly [[industrializace|industrializovanými]], zvláště díky dostatku [[uhlí]], [[železo|železa]] ([[ocel]]), chemickému průmyslu a [[železnice|železnici]]. V roce 1871 v Německu žilo 41 milionů obyvatel a do roku 1913 se tento počet zvýšil na 68 milionů. Státy, které byly v roce 1815 převážně venkovské, byly nyní ve sjednoceném Německu převážně [[urbanizace|urbanizované]].<ref>J. H. Clapham, ''The Economic Development of France and Germany 1815–1914'' (1936)</ref> Během 47 let své existence byla Německá říše průmyslovým, technologickým a vědeckým gigantem, který získal ve vědě více [[Nobelova cena|Nobelových cen]] než kterákoli jiná země.<ref>{{cite web|url=http://www.idsia.ch/~juergen/sci.html |title=Nobel Prizes by Country – Evolution of National Science Nobel Prize Shares in the 20th Century, by Citizenship (Juergen Schmidhuber, 2010) |publisher=Idsia.ch |date= |accessdate=2 December 2012}}</ref> V letech 1901 až 1918 získalo Německo 4 Nobelovy ceny za [[Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství|medicínu]], 6 za [[Nobelova cena za fyziku|fyziku]], 7 za [[Nobelova cena za chemii|chemii]] a 3 ceny za [[Nobelova cena za literaturu|literaturu]]. V roce 1900 bylo Německo největší ekonomikou v Evropě, překonavše [[Spojené království]], a druhou největší na světě za [[Spojené státy americké|Spojenými státy]].<ref name="Gat2008">{{cite book|author=Azar Gat|title=War in Human Civilization|url=https://books.google.com/books?id=S6gSDAAAQBAJ&pg=PA517|year=2008|publisher=Oxford University Press|isbn=978-0-19-923663-3|page=517}}</ref>


Mezi lety 1867 až 1878/9 byla funkce Otto von Bismarcka jako prvního a dodnes nejdéle vládnoucího kancléře poznamenána relativním liberalismem, ale později se stala konzervativnější. Období, kdy byl ve funkci, se vyznačovalo rozsáhlými reformami a [[Kulturkampf|kulturním bojem]]. V pozdějších letech jeho úřadování a přes jeho osobní opozici se [[Německá koloniální říše|Německo zapojilo]] do [[Kolonialismus|kolonialismu]]. Získalo hodně ze zbytkového území, které při [[dělení Afriky]] nebylo ještě nárokované a zvládlo vybudovat třetí největší koloniální říši té doby, po [[Britské impérium|britské]] a [[Francouzská koloniální říše|francouzské]].<ref>[https://www.welt.de/kultur/article168705897/Diese-deutschen-Woerter-kennt-man-noch-in-der-Suedsee.html Diese deutschen Wörter kennt man noch in der Südsee, von Matthias Heine] "Einst hatten die Deutschen das drittgrößte Kolonialreich[...]"</ref> Jako koloniální stát se občas střetávalo s jinými evropskými mocnostmi, zejména s Britskou říší.
Mezi lety 1867 až 1878/9 byla funkce Otto von Bismarcka jako prvního a dodnes nejdéle vládnoucího kancléře poznamenána relativním [[Liberalismus|liberalismem]], ale později se stala [[Konzervatismus|konzervativnější]]. Období, kdy byl ve funkci, se vyznačovalo rozsáhlými reformami a [[Kulturkampf|kulturním bojem]]. V pozdějších letech jeho úřadování a přes jeho osobní opozici se [[Německá koloniální říše|Německo zapojilo]] do [[Kolonialismus|kolonialismu]]. Získalo hodně ze zbytkového území, které při [[dělení Afriky]] nebylo ještě nárokované, a zvládlo vybudovat třetí největší koloniální říši té doby, po [[Britské impérium|britské]] a [[Francouzská koloniální říše|francouzské]].<ref>[https://www.welt.de/kultur/article168705897/Diese-deutschen-Woerter-kennt-man-noch-in-der-Suedsee.html Diese deutschen Wörter kennt man noch in der Südsee, von Matthias Heine] "Einst hatten die Deutschen das drittgrößte Kolonialreich[...]"</ref> Jako koloniální stát se občas střetávalo s jinými evropskými mocnostmi, zejména s Britskou říší.


Německo se stalo mocností a pyšnilo se rychle se rozvíjející železniční sítí, [[Německá armáda (Německé císařství)|nejsilnější armádou]] na světě a rychle rostoucí průmyslovou základnou.<ref>Paul Kennedy, ''The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000'' (1987)</ref> Za méně než deset let se jeho [[Kaiserliche Marine|námořnictvo]] stalo druhým největším za [[royal Navy|britským královským námořnictvem]]. Po odstavení Bismarcka [[Vilém II. Pruský|Vilémem II.]] v roce 1890 se císařství pustilo do [[Weltpolitik]]y - nového agresivního kurzu, který nakonec přispěl k vypuknutí [[první světová válka|první světové války]]. Kromě toho Bismarckovi nástupci nebyli schopni udržet soubor měnících se a překrývajících se spojenectví jejich předchůdce, která bránila Německu v diplomatické izolaci. Toto období bylo poznamenáno různými faktory ovlivňujícími císařova rozhodnutí, která byla veřejností často vnímána jako protichůdná nebo nepředvídatelná. V roce [[1879]] Německá říše s [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]] vytvořila dvojspolek, na který v roce [[1882]] navázal [[trojspolek]] s [[Italské království|Itálií]]. Rovněž si udržela silné diplomatické vazby s [[Osmanská říše|Osmanskou říši]]. Když přišla v roce 1914 velká krize, Itálie alianci opustila a Osmanská říše se formálně stala spojencem Německa.
Německo se stalo mocností a pyšnilo se rychle se rozvíjející železniční sítí, [[Německá armáda (Německé císařství)|nejsilnější armádou]] na světě a rychle rostoucí průmyslovou základnou.<ref>Paul Kennedy, ''The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000'' (1987)</ref> Za méně než deset let se jeho [[Kaiserliche Marine|námořnictvo]] stalo druhým největším za [[royal Navy|britským královským námořnictvem]]. Po odstavení Bismarcka [[Vilém II. Pruský|Vilémem II.]] v roce 1890 se císařství pustilo do [[Weltpolitik]]y - nového agresivního kurzu, který nakonec přispěl k vypuknutí [[první světová válka|první světové války]]. Kromě toho Bismarckovi nástupci nebyli schopni udržet soubor měnících se a překrývajících se spojenectví jejich předchůdce, která bránila Německu v diplomatické izolaci. Toto období bylo poznamenáno různými faktory ovlivňujícími císařova rozhodnutí, která byla veřejností často vnímána jako protichůdná nebo nepředvídatelná. V roce [[1879]] Německá říše s [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]] vytvořila dvojspolek, na který v roce [[1882]] navázal [[trojspolek]] s [[Italské království|Itálií]]. Rovněž si udržela silné diplomatické vazby s [[Osmanská říše|Osmanskou říši]]. Když přišla v roce 1914 velká krize, Itálie alianci opustila a Osmanská říše se formálně stala spojencem Německa.


Během [[první světová válka|první světové války]] selhaly [[Schlieffenův plán|německé plány na rychlé obsazení Paříže]] do podzimu roku 1914. Válka na [[Západní fronta (první světová válka)|západní frontě]] se stala patovou situací a spojenecká námořní blokáda způsobila vážný nedostatek potravin. Císařské Německo však dosáhlo úspěchů na [[Východní fronta (první světová válka)|východní frontě]] a po [[Brestlitevský mír|Brestlitevském míru]] okupovalo velké množství území na východě. Německé vyhlášení neomezené ponorkové války na počátku roku 1917 přispělo k zapojení Spojených států do války.
Během [[první světová válka|první světové války]] selhaly [[Schlieffenův plán|německé plány na rychlé obsazení Paříže]] do podzimu roku 1914. Válka na [[Západní fronta (první světová válka)|západní frontě]] se stala patovou situací a spojenecká námořní blokáda způsobila vážný nedostatek potravin. Císařské Německo však dosáhlo úspěchů na [[Východní fronta (první světová válka)|východní frontě]] a po [[Brestlitevský mír|Brestlitevském míru]] okupovalo velké množství území na východě. Německé vyhlášení neomezené [[Ponorková válka|ponorkové války]] na počátku roku 1917 přispělo k zapojení Spojených států do války.


Vrchní velení pod vedením [[Paul von Hindenburg|Paula von Hindenburga]] a [[Erich Ludendorff|Ericha Ludendorffa]] stále více ovládalo zemi, ale v říjnu po neúspěšné [[Ludendorffova ofenzíva|jarní ofenzivě roku 1918]] se německá armáda dostala do ústupu, spojenci [[Rakousko-Uhersko]] a [[Osmanská říše]] se zhroutili a [[Bulharské carství|Bulharsko]] se vzdalo. Říše padla během [[Listopadová revoluce (Německo)|revoluce v listopadu 1918]] s abdikací panovníků. Po tom všem zůstala [[Výmarská republika|poválečná federální republika]] se zdevastovanou a nespokojenou populací, která čelila poválečným reparacím ve výši téměř 270 miliard dolarů,<ref>{{Cite web|url=https://www.history.com/news/germany-world-war-i-debt-treaty-versailles|title=Germany's World War I Debt Was So Crushing It Took 92 Years to Pay Off|last=Blakemore|first=Erin|website=HISTORY|language=en|access-date=2019-11-17}}</ref> což vedlo k vzestupu [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] a [[nacismus|nacismu]].<ref>{{Cite web|url=https://www.nationalww2museum.org/war/articles/how-did-hitler-happen|title=How Did Hitler Happen?|website=The National WWII Museum {{!}} New Orleans|language=en|access-date=2019-11-17}}</ref>
Vrchní velení pod vedením [[Paul von Hindenburg|Paula von Hindenburga]] a [[Erich Ludendorff|Ericha Ludendorffa]] stále více ovládalo zemi, ale v říjnu po neúspěšné [[Ludendorffova ofenzíva|jarní ofenzivě roku 1918]] se německá armáda dostala do ústupu, spojenci [[Rakousko-Uhersko]] a [[Osmanská říše]] se zhroutili a [[Bulharské carství|Bulharsko]] se vzdalo. Říše padla během [[Listopadová revoluce (Německo)|revoluce v listopadu 1918]] s abdikací panovníků. Po tom všem zůstala [[Výmarská republika|poválečná federální republika]] se zdevastovanou a nespokojenou populací, která čelila poválečným reparacím ve výši téměř 270 miliard dolarů,<ref>{{Cite web|url=https://www.history.com/news/germany-world-war-i-debt-treaty-versailles|title=Germany's World War I Debt Was So Crushing It Took 92 Years to Pay Off|last=Blakemore|first=Erin|website=HISTORY|language=en|access-date=2019-11-17}}</ref> což vedlo k vzestupu [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] a [[nacismus|nacismu]].<ref>{{Cite web|url=https://www.nationalww2museum.org/war/articles/how-did-hitler-happen|title=How Did Hitler Happen?|website=The National WWII Museum {{!}} New Orleans|language=en|access-date=2019-11-17}}</ref>


== Charakteristika ==
== Charakteristika ==
Německé císařství zahrnovalo 25 [[Německé spolkové země|spolkových zemí]] (mezi nimi i tři [[hanza|hanzovní]] města [[Hamburk]], [[Brémy]] a [[Lübeck]]). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech [[19. století]]) proměňovalo ze [[zemědělství|zemědělské]] země na [[průmysl]]ovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a [[urbanizace]]. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a [[šlechta]] upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.<ref>F.-W. Henning: ''Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914''. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.</ref>
Německé císařství zahrnovalo 25 [[Německé spolkové země|spolkových zemí]] (mezi nimi i tři [[hanza|hanzovní]] města [[Hamburk]], [[Brémy]] a [[Lübeck]]). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech [[19. století]]) proměňovalo ze [[zemědělství|zemědělské]] země na [[průmysl]]ovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a [[urbanizace]]. Zatímco význam [[Střední společenská třída|střední třídy]] rostl, řemesla a [[šlechta]] upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.<ref>F.-W. Henning: ''Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914''. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.</ref>


Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující [[německý kancléř|říšský kancléř]] [[Otto von Bismarck]], jehož vládu lze rozdělit na [[liberalismus|liberální]] fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a [[Kulturkampf|kulturním bojem]], a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého [[kolonialismus|kolonialismu]], z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s [[Spojené království|Velkou Británií]].
Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující [[německý kancléř|říšský kancléř]] [[Otto von Bismarck]], jehož vládu lze rozdělit na [[liberalismus|liberální]] fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a [[Kulturkampf|kulturním bojem]], a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého [[kolonialismus|kolonialismu]], z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s [[Spojené království|Velkou Británií]].
Řádek 84: Řádek 92:
[[Soubor:Hissen der kaiserlichen Flagge auf Mioko.jpg|náhled|Vztyčení německé vlajky v Mioko, [[Německá Nová Guinea]] v roce 1884]]
[[Soubor:Hissen der kaiserlichen Flagge auf Mioko.jpg|náhled|Vztyčení německé vlajky v Mioko, [[Německá Nová Guinea]] v roce 1884]]
[[Soubor:Sprachen Deutsches Reich 1900.png|náhled|upright=1.35|Jazykové menšiny v Německu v roce 1900 dle okresů]]
[[Soubor:Sprachen Deutsches Reich 1900.png|náhled|upright=1.35|Jazykové menšiny v Německu v roce 1900 dle okresů]]
O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“.<ref>{{Citace periodika
⚫
O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“. Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením [[Otto von Bismarck]]a. Ve [[Dánsko-německá válka|dánsko-německé válce]], kde bojovalo [[Prusko]] a [[Rakouské císařství|Rakousko]] proti Dánsku, (1864) získalo Prusko [[Šlesvicko-Holštýnsko]] (Schleswig-Holstein). Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto [[prusko-rakouská válka|prusko-rakouskou válku]] (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena [[bitva u Sadové|u Hradce Králové]], kde byla rakouská armáda rozdrcena.
| příjmení = Perknerová
| jméno = Kateřina
| titul = Krev a železo. Bismarck sjednotil Německo silou
| periodikum = Deník.cz
| datum vydání = 2015-03-31
| ročník =
| číslo =
| strany =
| jazyk = cs
| url = https://www.denik.cz/ze_sveta/krev-a-zelezo-bismarck-sjednotil-nemecko-silou-20150331.html
| datum přístupu = 2020-06-19
⚫
}}</ref> Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením [[Otto von Bismarck]]a. V [[Dánsko-německá válka|dánsko-německé válce]], kde bojovalo [[Prusko]] a [[Rakouské císařství|Rakousko]] proti Dánsku, (1864) získalo Prusko [[Šlesvicko-Holštýnsko]] (Schleswig-Holstein).<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = German-Danish War {{!}} European history
| periodikum = Encyclopedia Britannica
| url = https://www.britannica.com/event/German-Danish-War
| jazyk = en
| datum přístupu = 2020-06-19
}}</ref> Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto [[prusko-rakouská válka|prusko-rakouskou válku]] (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena [[bitva u Sadové|u Hradce Králové]], kde byla rakouská armáda rozdrcena.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Válka 1866
| periodikum = www.1866.cz
| url = http://www.1866.cz/historie/valka-1866
| datum přístupu = 2020-06-19
}}</ref>


Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik [[Severoněmecký spolek|Severoněmeckého spolku]], který ovládalo [[Prusko]]. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.
Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik [[Severoněmecký spolek|Severoněmeckého spolku]], který ovládalo [[Prusko]]. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.


Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce [[1870]] v [[Prusko-francouzská válka|prusko-francouzskou válku]]. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi III. dostala [[emžská depeše]], která ho měla vlákat do války. [[Napoleon III.]] na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypukla [[prusko-francouzská válka]], kterou Prusko po [[bitva u Sedanu (1870)|bitvě u Sedanu]] vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání [[Alsasko-Lotrinsko|Alsaska-Lotrinska]] Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo u Paříže v zrcadlovém sále ve [[Versailles (zámek)|Versailles]]. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Pro Francii byla tato porážka a její následky natolik ponižující, že to byl jeden z důvodů pro rozpoutání první světové války.{{Fakt/dne|20100611121801}}
Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce [[1870]] v [[Prusko-francouzská válka|prusko-francouzskou válku]]. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři [[Napoleon III.|Napoleonovi III.]] dostala [[emžská depeše]], která ho měla vlákat do války.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Před 145 lety emžská depeše vyvolala prusko-francouzskou válku
| periodikum = Reflex.cz
| url = https://www.reflex.cz/clanek/historie/65257/pred-145-lety-emzska-depese-vyvolala-prusko-francouzskou-valku.html
| jazyk = cs
| datum přístupu = 2020-06-19
}}</ref> [[Napoleon III.]] na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypukla [[prusko-francouzská válka]], kterou Prusko po [[bitva u Sedanu (1870)|bitvě u Sedanu]] vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání [[Alsasko-Lotrinsko|Alsaska-Lotrinska]] Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo u Paříže v zrcadlovém sále ve [[Versailles (zámek)|Versailles]]. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání.


Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v [[Zrcadlová sál|Zrcadlovém sále]] [[Versailles|paláce ve Versailles]] a [[18. ledna]] [[1871]] zde prohlásili pruského krále [[Vilém I. Pruský|Viléma I.]] německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.
Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v [[Zrcadlová sál|Zrcadlovém sále]] [[Versailles|paláce ve Versailles]] a [[18. ledna]] [[1871]] zde prohlásili pruského krále [[Vilém I. Pruský|Viléma I.]] německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.
Řádek 94: Řádek 131:
Říšská ústava z roku [[1871]] zdůrazňovala [[Monarchie|monarchistickou]] povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazeno [[Prusko|Prusku]], na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.
Říšská ústava z roku [[1871]] zdůrazňovala [[Monarchie|monarchistickou]] povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazeno [[Prusko|Prusku]], na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.


Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (''[[Kulturkampf]]'') se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a její politického křídla, strany [[Deutsch Zentrumspartei|Centrum]]. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce [[1878]] využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a její tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci pracovníků zavedením sociálního a zdravotního pojištění.
Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského [[Protestantismus|protestantského]] státu. V tzv. kulturním boji (''[[Kulturkampf]]'') se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv [[Katolická církev|katolické církve]] a její politického křídla, strany [[Deutsch Zentrumspartei|Centrum]]. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce [[1878]] využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení [[Sociálnědemokratická strana Německa|sociální demokracie]] a její tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci [[Dělník|dělníků]] zavedením [[Sociální zabezpečení|sociálního]] a [[Zdravotní pojištění|zdravotního pojištění]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Šimek
| jméno = Robert
| titul = Otto von Bismarck: Důchody od kancléře
| periodikum = Euro
| vydavatel =
| url = https://www.euro.cz/byznys/otto-von-bismarck-duchody-od-kanclere-901434
| datum vydání = 24. 1. 2015
| url archivu =
| datum přístupu = 2020-06-19
}}</ref>


Zahraničně politicky bylo Bismarckovo prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy svých sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacii spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce [[1873]] byla sjednána dohoda mezi Německem, [[Ruské impérium|Ruskem]] a [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]]. Šest let na to vytvořil Bismarck [[dvojspolek]] s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky [[Berlínský kongres|berlínského kongresu]]. Připojením [[Italské království|Itálie]] k tomuto spojenectví vznikl v roce [[1882]] [[Trojspolek]].
Zahraničně politicky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy [[Velmoc|velmocí]]. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce [[1873]] byla sjednána dohoda mezi Německem, [[Ruské impérium|Ruskem]] a [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]]. Šest let na to vytvořil Bismarck [[dvojspolek]] s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky [[Berlínský kongres|berlínského kongresu]]. Připojením [[Italské království|Itálie]] k tomuto spojenectví vznikl v roce [[1882]] [[Trojspolek]].


Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince [[Vilém II. Pruský|Viléma II.]], který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech [[1880]] až [[1885]] jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.
Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince [[Vilém II. Pruský|Viléma II.]], který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech [[1880]] až [[1885]] jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Zimmerer
| jméno = Jürgen
| titul = Bismarck und der Kolonialismus {{!}} APuZ
| periodikum = bpb.de
| url = https://www.bpb.de/apuz/202989/bismarck-und-der-kolonialismus
| jazyk = de
| datum přístupu = 2020-06-19
}}</ref>


V roce [[1888]] zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn [[Fridrich III. Pruský|Fridrich III.]] vládl pouze 99 dní. Po něm nastoupil na trůn jeho 29 letý ambiciózní syn, [[Vilém II. Pruský|Vilém II.]] politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být "svým vlastním kancléřem" zapříčinily v roce [[1890]] Bismarckův pád.
V roce [[1888]] zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn [[Fridrich III. Pruský|Fridrich III.]] vládl pouze 99 dní. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, [[Vilém II. Pruský|Vilém II.]] Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být "svým vlastním kancléřem", zapříčinily v roce [[1890]] Bismarckův pád.


Po Bismarkově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Ačkoli smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti Trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozpory mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve [[Východní Asie|východní Asii]] ([[Kiautschou]]), a v Tichomoří ([[Mariany]], [[Karolíny]], [[Samoa]]) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, [[Japonsko|Japonskem]] a [[Spojené státy americké|USA]].
Po Bismarkově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Protože však smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti Trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozpory mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve [[Východní Asie|východní Asii]] ([[Kiautschou]]) a v Tichomoří ([[Mariany]], [[Karolíny]], [[Samoa]]) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, [[Japonsko|Japonskem]] a [[Spojené státy americké|USA]].


Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu začal v roce [[1898]] admirál [[Alfred von Tirpitz|Tirpitz]] program výstavby německého válečného loďstva (''[[Kaiserliche Marine]]''). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoli možnosti dohody mezi Německem a Velkou Británií. Ta v roce [[1904]] uzavřela "[[Srdečná dohoda|srdečnou dohodu]]" s Francií. Když se k nim tři roky pak připojilo i Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.
Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu začal v roce [[1898]] admirál [[Alfred von Tirpitz|Tirpitz]] program výstavby německého válečného loďstva (''[[Kaiserliche Marine]]''). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoli možnosti dohody mezi Německem a Británií. Ta v roce [[1904]] uzavřela "[[Srdečná dohoda|srdečnou dohodu]]" s Francií.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení =
| jméno =
| titul = Británie a Francie se rozhodly oslavit sté výročí "entente cordiale"
| periodikum = Český rozhlas Plus
| vydavatel =
| url = https://plus.rozhlas.cz/britanie-a-francie-se-rozhodly-oslavit-ste-vyroci-entente-cordiale-7828578
| datum vydání = 2004-04-07
| jazyk = cs
| url archivu =
| datum přístupu = 2020-06-19
}}</ref> Když se k ní tři roky poté připojilo i Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.


== Politika ==
== Politika ==

Verze z 19. 6. 2020, 08:25

Německá říše
Deutsches Reich
↓ 1871–1918 ↓
Vlajka státu
vlajka 		Státní znak
znak
Hymna Heil dir im Siegerkranz – oficiální
(neoficiálně také Deutschlandlied
a Die Wacht am Rhein)
Motto Gott mit uns
Geografie
Mapa
Německé císařství 1871-1918
540 858 km² (roku 1910)
Nejvyšší bod
Nejdelší řeka
Rýn nebo Visla
Obyvatelstvo
1871: 41 058 792
1890: 49 428 470
1910: 64 925 993
data z roku 1890:
62,8 % protestantské,
35,8 % římskokatolické,
1,1 % židovské
Státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející
Severoněmecký spolek Severoněmecký spolek
Bavorské království Bavorské království
Württemberské království Württemberské království
Bádenské velkovévodství Bádenské velkovévodství
Hesenské velkovévodství Hesenské velkovévodství
Následující
Výmarská republika Výmarská republika
Sárské teritorium Sárské teritorium
Svobodné město Gdaňsk Svobodné město Gdaňsk

Německé císařství (zkráceně Německo, oficiálně Německá říše, německy Deutsches Reich[1][2][3][4] někdy též Imperiální Německo[5]) byl německý národní stát,[6] který existoval od sjednocení Německa v roce 1871 až do abdikace císaře Viléma II. v roce 1918.

Bylo založeno 1. ledna 1871, kdy se německé jižní státy, s výjimkou Rakouska, připojily k Severoněmeckému spolku a vstoupila v platnost nová ústava, která změnila název spolkového státu na Německou říši a zavedla titul německého císaře pro Viléma I., pruského krále z dynastie Hohenzollernů.[7] Hlavním městem zůstal Berlín a pruský ministerský předseda Otto von Bismarck se stal kancléřem - hlavou vlády. Během těchto událostí stále probíhala Prusko-francouzská válka, do které byly zapojeny Pruskem vedený Severoněmecký spolek a jeho jihoněmečtí spojenci.

Německá říše se skládala z 26 států, z nichž většině vládly královské rody. Zahrnovala čtyři království, šest velkovévodství, pět vévodství (šest před rokem 1876), sedm knížectví, tři svobodná hanzovní města a jedno císařské území. Ačkoli Prusko bylo jedním z několika království v říši, obsahovalo asi dvě třetiny německé populace a území. Pruská dominance byla také zaručena ústavně.[8]

Po roce 1850 se německé státy rychle staly industrializovanými, zvláště díky dostatku uhlí, železa (ocel), chemickému průmyslu a železnici. V roce 1871 v Německu žilo 41 milionů obyvatel a do roku 1913 se tento počet zvýšil na 68 milionů. Státy, které byly v roce 1815 převážně venkovské, byly nyní ve sjednoceném Německu převážně urbanizované.[9] Během 47 let své existence byla Německá říše průmyslovým, technologickým a vědeckým gigantem, který získal ve vědě více Nobelových cen než kterákoli jiná země.[10] V letech 1901 až 1918 získalo Německo 4 Nobelovy ceny za medicínu, 6 za fyziku, 7 za chemii a 3 ceny za literaturu. V roce 1900 bylo Německo největší ekonomikou v Evropě, překonavše Spojené království, a druhou největší na světě za Spojenými státy.[11]

Mezi lety 1867 až 1878/9 byla funkce Otto von Bismarcka jako prvního a dodnes nejdéle vládnoucího kancléře poznamenána relativním liberalismem, ale později se stala konzervativnější. Období, kdy byl ve funkci, se vyznačovalo rozsáhlými reformami a kulturním bojem. V pozdějších letech jeho úřadování a přes jeho osobní opozici se Německo zapojilo do kolonialismu. Získalo hodně ze zbytkového území, které při dělení Afriky nebylo ještě nárokované, a zvládlo vybudovat třetí největší koloniální říši té doby, po britské a francouzské.[12] Jako koloniální stát se občas střetávalo s jinými evropskými mocnostmi, zejména s Britskou říší.

Německo se stalo mocností a pyšnilo se rychle se rozvíjející železniční sítí, nejsilnější armádou na světě a rychle rostoucí průmyslovou základnou.[13] Za méně než deset let se jeho námořnictvo stalo druhým největším za britským královským námořnictvem. Po odstavení Bismarcka Vilémem II. v roce 1890 se císařství pustilo do Weltpolitiky - nového agresivního kurzu, který nakonec přispěl k vypuknutí první světové války. Kromě toho Bismarckovi nástupci nebyli schopni udržet soubor měnících se a překrývajících se spojenectví jejich předchůdce, která bránila Německu v diplomatické izolaci. Toto období bylo poznamenáno různými faktory ovlivňujícími císařova rozhodnutí, která byla veřejností často vnímána jako protichůdná nebo nepředvídatelná. V roce 1879 Německá říše s Rakousko-Uherskem vytvořila dvojspolek, na který v roce 1882 navázal trojspolek s Itálií. Rovněž si udržela silné diplomatické vazby s Osmanskou říši. Když přišla v roce 1914 velká krize, Itálie alianci opustila a Osmanská říše se formálně stala spojencem Německa.

Během první světové války selhaly německé plány na rychlé obsazení Paříže do podzimu roku 1914. Válka na západní frontě se stala patovou situací a spojenecká námořní blokáda způsobila vážný nedostatek potravin. Císařské Německo však dosáhlo úspěchů na východní frontě a po Brestlitevském míru okupovalo velké množství území na východě. Německé vyhlášení neomezené ponorkové války na počátku roku 1917 přispělo k zapojení Spojených států do války.

Vrchní velení pod vedením Paula von Hindenburga a Ericha Ludendorffa stále více ovládalo zemi, ale v říjnu po neúspěšné jarní ofenzivě roku 1918 se německá armáda dostala do ústupu, spojenci Rakousko-Uhersko a Osmanská říše se zhroutili a Bulharsko se vzdalo. Říše padla během revoluce v listopadu 1918 s abdikací panovníků. Po tom všem zůstala poválečná federální republika se zdevastovanou a nespokojenou populací, která čelila poválečným reparacím ve výši téměř 270 miliard dolarů,[14] což vedlo k vzestupu Adolfa Hitlera a nacismu.[15]

Charakteristika

Německé císařství zahrnovalo 25 spolkových zemí (mezi nimi i tři hanzovní města Hamburk, Brémy a Lübeck). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech 19. století) proměňovalo ze zemědělské země na průmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a urbanizace. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a šlechta upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.[16]

Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující říšský kancléř Otto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit na liberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a kulturním bojem, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého kolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s Velkou Británií.

Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císař Vilém II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku. Mohutné zbrojení a militarismus mělo za následek izolaci a bylo nakonec jednou z příčin první světové války.

Vznik císařství

Podrobnější informace naleznete v článku Sjednocení Německa.
Die Proklamation des Deutschen Kaiserreiches, Anton von Werner (1877), Zleva na podiu (v černém): korunní princ Fridrich (později Fridrich III.), jeho otec císař Viléma I. a Fridrich I. Bádenský. Uprostřed (v bílém): Otto von Bismarck, první kancléř, Helmuth von Moltke starší, pruský velitel štábu.
Otto von Bismarck a francouzský císař Napoleon III. po bitvě u Sedanu (autor Wilhelm Camphausen, 1878)
Továrna Krupp v Essenu, 1890
Vztyčení německé vlajky v Mioko, Německá Nová Guinea v roce 1884
Jazykové menšiny v Německu v roce 1900 dle okresů

O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“.[17] Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením Otto von Bismarcka. V dánsko-německé válce, kde bojovalo Prusko a Rakousko proti Dánsku, (1864) získalo Prusko Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein).[18] Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto prusko-rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena.[19]

Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik Severoněmeckého spolku, který ovládalo Prusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.

Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce 1870 v prusko-francouzskou válku. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi III. dostala emžská depeše, která ho měla vlákat do války.[20] Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka, kterou Prusko po bitvě u Sedanu vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo u Paříže v zrcadlovém sále ve Versailles. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání.

Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále paláce ve Versailles a 18. ledna 1871 zde prohlásili pruského krále Viléma I. německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.

Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.

Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a její politického křídla, strany Centrum. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a její tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a zdravotního pojištění.[21]

Zahraničně politicky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem. Šest let na to vytvořil Bismarck dvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky berlínského kongresu. Připojením Itálie k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 Trojspolek.

Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 1880 až 1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.[22]

V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III. vládl pouze 99 dní. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být "svým vlastním kancléřem", zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád.

Po Bismarkově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Protože však smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti Trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozpory mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve východní Asii (Kiautschou) a v Tichomoří (Mariany, Karolíny, Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, Japonskem a USA.

Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu začal v roce 1898 admirál Tirpitz program výstavby německého válečného loďstva (Kaiserliche Marine). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoli možnosti dohody mezi Německem a Británií. Ta v roce 1904 uzavřela "srdečnou dohodu" s Francií.[23] Když se k ní tři roky poté připojilo i Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.

Politika

Zasedání říšského sněmu, 1905 (autor Georg Waltenberger)

Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce a bylo federací států a konstituční monarchií, v čele s pruským králem jako dědičnou hlavou státu, mající titul německého císaře (něm. Deutscher Kaiser). Oficiálním jazykem byla němčina. Kancléř Bismarck ve snaze předejít dělnickým nepokojům zavedl prvky sociálního státu.

V zahraniční politice se snažilo Německo o kolonizaci zámořských území, ovšem kvůli pozdnímu vzniku toho na něj mnoho nezbylo (Togoland, Kamerun, Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Německá Nová Guinea a několik menších území), většinu území si již rozebrala Velká Británie spolu s Francií. S těmito zeměmi Německo soutěžilo nejen ekonomicky (Německo, Velká Británie, Francie, Rusko a USA byly největší světové mocnosti), ale i vojensky. Německo si vybudovalo největší a nejlepší armádu na světě a spojilo se s Rakouskem-Uherskem a Itálií do aliance - Trojspolku. Během první světové války k nim přibyla i Osmanská říše (1914) a Bulharsko (1915), zatímco Itálie naopak zahájila válku v roce 1915 na straně Dohody.

První světová válka

Mobilizace v Německu, 1914
Pozice německé armády, 1914

Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem a Trojdohodou (Spojené království, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, kvůli které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28. června 1914, kdy byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu a vypukla první světová válka. Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Spojenému království, carskému Rusku, Itálii a mnoha dalším menším státům jako Belgie, Srbsko atd.. Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký východ a německé kolonie v zámoří.

Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotrebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (Bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v bitvě na Marně východně od Paříže. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jimž veleli Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád, které pronikly do Východního Pruska. Němci a Rakušané pak dosáhli mnoho menších úspěchů, které přivodily zhroucení Ruska v roce 1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa.

Na konci října 1918 němečtí námořníci v Kielu odmítli vyplout na svou poslední bojovou misi ve válce, která byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dní rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl 4. listopadu přinucen abdikovat, a pak se odebral do exilu v Nizozemsku. Ve stejný den byla v Reichstagu vyhlášena německá republiky. Dne 11. listopadu 1918 bylo v Compiègne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.

Zánik císařství

Císař Vilém II. 10. listopadu 1918 (čtvrtý zleva) na nástupišti na belgicko-nizozemského hraničního přechodu v Eysdenu krátce před odjezdem do nizozemského exilu

Listopadová revoluce v roce 1918 učinila z Německa parlamentní republiku. V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však sešlo v tehdy neklidném Berlíně, ale ve městě Výmar. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. Výmarská ústava.

Ve francouzském Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejím výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memelburg. Obnovené Polsko dostalo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na dalších 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Německo a jeho spojenci přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací.

Spolkové země

Německé císařství v době vzniku zahrnovalo 26 spolkových zemí, z nichž byly 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví a 3 hanzovní města (Hamburk, Brémy a Lübeck), a říšskou zemi Alsasko-Lotrinsko. Největší a nejdůležitější spolkovou zemí bylo Pruské království, které zabíralo kolem 60% rozlohy.

Německé císařství a jeho spolkové země.

Království (Königreiche)

Velkovévodství (Großherzogtümer)

Vévodství (Herzogtümer)

Knížectví (Fürstentümer)

Svobodná hanzovní města (Freie Hansestädte)

Říšská země (Reichsland)

Němečtí císařové

Dynastie: Hohenzollernové

Odkazy

Reference

  1. ↑ German constitution of 1871 [online]. German Wikisource, 16 March 2011 [cit. 2011-04-02]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ Herbert Tuttle wrote in September 1881 that the term "Reich" does not literally connote an empire as has been commonly assumed by English-speaking people. The term "Kaiserreich" literally denotes an empire – particularly a hereditary empire led by an emperor, although "Reich" has been used in German to denote the Roman Empire because it had a weak hereditary tradition. In the case of the German Empire, the official name was Deutsches Reich, which is properly translated as "German Empire" because the official position of head of state in the constitution of the German Empire was officially a "presidency" of a confederation of German states led by the King of Prussia who would assume "the title of German Emperor" as referring to the German people, but was not emperor of Germany as in an emperor of a state. — "The German Empire." Harper's New Monthly Magazine. vol. 63, issue 376, pp. 591–603; here p. 593.
  3. ↑ World Book, Inc. The World Book dictionary, Volume 1. World Book, Inc., 2003. p. 572. States that Deutsches Reich translates as "German Realm" and was a former official name of Germany.
  4. ↑ Joseph Whitaker. Whitaker's almanack, 1991. J Whitaker & Sons, 1990. Pp. 765. Refers to the term Deutsches Reich being translated into English as "German Realm", up to and including the Nazi period.
  5. ↑ See, for example, Roger Chickering, Imperial Germany and the Great War, 1914–1918. 3rd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2014; Cornelius Torp and Sven Oliver Müller, eds., Imperial Germany Revisited: Continuing Debates & New Perspectives. Oxford: Berghahn, 2011; James Retallack, ed., Imperial Germany 1871–1918. Oxford: Oxford University Press, 2008; Isabel V. Hull, Absolute Destruction: Military Culture and the Practices of War in Imperial Germany. Ithaca: Cornell University Press, 2005.
  6. ↑ Kitchen 2011, s. 108.
  7. ↑ Michael Kotulla: Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. 1. Band: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und Baden. Springer, Berlin 2006, pp. 231, 246
  8. ↑ HAFFNER, Sebastian. The Rise and Fall of Prussia. [s.l.]: Plunkett Lake Press 136 s. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ J. H. Clapham, The Economic Development of France and Germany 1815–1914 (1936)
  10. ↑ Nobel Prizes by Country – Evolution of National Science Nobel Prize Shares in the 20th Century, by Citizenship (Juergen Schmidhuber, 2010) [online]. Idsia.ch [cit. 2012-12-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ Azar Gat. War in Human Civilization. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-19-923663-3. S. 517. 
  12. ↑ Diese deutschen Wörter kennt man noch in der Südsee, von Matthias Heine "Einst hatten die Deutschen das drittgrößte Kolonialreich[...]"
  13. ↑ Paul Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000 (1987)
  14. ↑ BLAKEMORE, Erin. Germany's World War I Debt Was So Crushing It Took 92 Years to Pay Off [online]. [cit. 2019-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ How Did Hitler Happen? [online]. [cit. 2019-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ F.-W. Henning: Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.
  17. ↑ PERKNEROVÁ, Kateřina. Krev a železo. Bismarck sjednotil Německo silou. Deník.cz. 2015-03-31. Dostupné online [cit. 2020-06-19]. 
  18. ↑ German-Danish War | European history. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Válka 1866. www.1866.cz [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  20. ↑ Před 145 lety emžská depeše vyvolala prusko-francouzskou válku. Reflex.cz [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  21. ↑ ŠIMEK, Robert. Otto von Bismarck: Důchody od kancléře. Euro [online]. 24. 1. 2015 [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  22. ↑ ZIMMERER, Jürgen. Bismarck und der Kolonialismus | APuZ. bpb.de [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. (německy) 
  23. ↑ Británie a Francie se rozhodly oslavit sté výročí "entente cordiale". Český rozhlas Plus [online]. 2004-04-07 [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 

Literatura

  • SKŘIVAN, Aleš. Der Untergang des alten Großmächtekonzerts – zur Außenpolitik Deutschlands und Österreich-Ungarns am Vorabend des Ersten Weltkrieges. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 75-89. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7. 
  • STELLNER, František. Na německém císařském dvoře (1871-1918). Historický obzor, 1999, 10 (7/8), s. 146-152. ISSN 1210-6097.
  • WOLF, Richard. Zhroucení Německa. Praha: Melantrich, 1934. 359 s. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Německé_císařství&oldid=18714797“