Přeskočit na obsah

Jasudžiró Ozu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jasudžiró Ozu
Narození12. prosince 1903
Missoula
JaponskoJaponsko Japonsko
Úmrtí12. prosince 1963 (ve věku 60 let)
Tokio
JaponskoJaponsko Japonsko
Aktivní roky1929–1963

Jasudžiró Ozu (小津 安二郎, Ozu Yasujirō, 12. prosince 1903 Tokio12. prosince 1963 tamtéž) byl japonský filmový režisér.

Od mládí byl filmový fanoušek, v roce 1923 získal na přímluvu strýce zaměstnání v tokijském studiu Šóčiku jako asistent kamery a režie, od roku 1927 točil vlastní filmy: zpočátku nenáročné němé grotesky, které se většinou nedochovaly, první úspěch mu přinesl v roce 1931 sociálně laděný film Tokijský sbor, o rok později získal za snímek Narodil jsem se, ale... cenu časopisu Kinema Džunpó pro japonský film roku (toto ocenění získal celkem šestkrát). Svůj první zvukový film Jediný syn natočil až v roce 1936. Za druhé světové války sloužil v armádě, byl také v americkém zajetí.

Jeho filmy, k nimž psal scénáře ve spolupráci s Kógo Nodou, se vyznačují pomalým tempem vyprávění, vizuální jednoduchostí a melancholickou náladou mono no aware, častým námětem je odcizení a neporozumění mezi lidmi, jako v jeho klasických dílech Pozdní jaro (1949), Sklizeň obilí (1951), Příběh z Tokia (1953), Krásný podzimní den (1960) a Chuť makrel (1962). Ozu byl vyznavačem tradiční japonské kultury a mapoval její postupné odumírání ve svých civilních psychologických příbězích z uzavřeného rodinného prostředí středních vrstev. Charakteristickým znakem Ozuova režijního rukopisu jsou statické záběry z podhledu, vycházející z japonského zvyku sedět při konverzaci a stolování na tatami.[1] Typické pro něj bylo také spoléhání na stabilní herecký ansámbl, v němž vynikali Čišú Rjú a Secuko Hara.

V anketě, kterou roku 2012 uspořádal britský časopis Sight & Sound, zvolili světoví filmaři Příběh z Tokia nejlepším filmem historie.[2] Wim Wenders věnoval svůj film Nebe nad Berlínem trojici andělů, kterými mínil své filmařské vzory: Jasudžiró Ozu, François Truffaut a Andrej Tarkovskij. Abbás Kiarostamí natočil ke stému výročí Ozuova narození dokumentární film Pět, který je poctou jeho specifickému přístupu k filmařské práci.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]